Světově známý sochař Stanislav Kolíbal studoval na počátku padesátých let na VŠUP a DAMU v Praze. V šedesátých letech byl členem skupiny UB 12 a stal se průkopníkem neokonstruktivního a minimalistického umění. V průběhu 60. let také realizuje několik monumentálních děl pro architekturu: například v roce 1963 objekt „Křídla“ pro Čs. velvyslanectví v Brazílii, v roce 1964 plastiky pro atrium Čs. velvyslanectví v Ghaně, v témže roce dřevěnou reliéfní stěnu pro kancelář Čs. aerolinií v Sofii, v roce 1965 Plastickou zeď pro Čs. velvyslanectví v Londýně. V roce 1968 sochařsky pojednal dohromady s architektem Stanislavem Hubičkou stanici metra Gottwaldov (dnes Vyšehrad) a opěrnou zeď Gottwaldova (Nuselského) mostu. V letech 1964 - 65 byl i zároveň autorem terénních úprav parku na Folimance pod Nuselském údolí. S nastupující normalizací v roce 1973 se podaří získat ještě jednu méně prestižní zakázku do veřejného prostoru - památník prvního vysílání čs. rozhlasu v Praze Kbelích, ale poté je z veřejných soutěží šmahem vylučován a tak se kromě instalací stále intenzivněji věnuje kresbě a knižní ilustraci. V roce 1977 na vyzvání íránského diktátora Muhammada Rezá Pahlavího vytvořil monumentální vstupní halu Mramorového paláce v Teheránu, ta je ale po islámské revoluci v roce 1979 nastupujícím režimem zničena. Po sametové revoluci v roce 1989 byl jedním z nových profesorů na Akademii výtvarných umění v Praze, kde vychoval řadu zajímavých osobností. Ve své volné tvorbě je známý svými objekty-stavbami v minimalistickém monochromním provedení jako například v překližce, sádře či kovu. Jeho tvorba je geometrickým řešením prostoru, intelektuální hrou poměrů a hmot vůči sobě.
Pavel Karous