František Pacík se narodil v roce 1927 v Nedašově u Valašských Klobúk. Před přijetím na vysokou školu se v letech 1946 až 49 učil u Jaroslava Masáka na Soukromé škole dekorativních umění v Praze, poté studoval až do roku 1954 na Akademii výtvarných umění v Praze u prof. Jana Laudy. Jeho spolužáci v ateliéru byli třeba Hugo Demartiny, Karel Kronych, Vladislav Gajda a také celoživotní přítel Josef Klimeš, s kterým vstoupil roku 1961 do umělecké skupiny Trasa. Byl významnou osobností silné generace 60. let a aktivně se svojí tvorbou podílel na procesu emancipace výtvarného umění z područí ideologické kontroly.  Od poloviny 60. let začal s pražským sochařem Slavojem Nejdlem dojíždět do Plzně, kde si zřídil srubový ateliér. Dostali totiž mimořádně zajímavou nabídku, aby „kultivačně působili mimo centrum, v odlehlém prostředí českého západu“ a zúčastnili se soutěží na sochařskou výzdobu pro architekturu nově vznikajících sídlišť. V západočeském kraji se Pacíkovi podařilo díky příznivé situaci realizovat velké množství nadčasových plastik pro veřejný prostor, které byly proti zvyklostem abstraktní, nezatížené popisností ani dekorativismem a navazovaly na jeho vlastní progresivní volnou tvorbu. Zemřel roku 1975 v Praze v době vrcholící „Normalizace“. V důsledku následujících čistek od „formalistických tendencí“, nebyl ze strany oficiálních struktur zájem o ucelenou presentaci jeho tvorby zcela se vymykající tehdejším ideologických mantinelům. Pacík byl na dlouhá léta úplně zapomenut a vymazán s dějin výtvarného umění, a to přesto nebo možná právě proto, že se o jeho práci vyjádřil uznávaný nekonformní teoretik výtvarného umění Jindřich Chalupecký, že „Pacík byl pravděpodobně největší plastik své generace“.   

Pavel Karous