Vladmír Janoušek se narodil 30. 1. roku 1922 v Přední Ždírnici u Nové Paky. V Nové Pace, v blízkých Hořicích i v nedalekém Kuksu, mohl obdivovat skvělou českou tradici sochy v rámci architektury či ve volné krajině.  Po maturitě na gymnáziu v Úpici, kam se přestěhoval po záboru pohraničí z Trutnova, nejdříve začal studovat architekturu. Studium dokončit nemohl, všechny vysoké školy byly v roce 1939 po okupaci zbytku Československa zavřeny. Následující rok studoval na zástupné brněnské škole uměleckých řemesel, kde se ještě více jeho zájem posunul směrem k výtvarnému umění. Po roce stráveném na škole uměleckých řemesel odešel na Uměleckoprůmyslovou školu do Prahy, která tehdy ještě neměla status vysoké školy a mohla fungovat až do roku 1944. V roce 1941 ale stejně musel nastoupit na nucené práce pro Říši a až do konce války pracoval jako dělník na pile. Po válce se Janoušek vrátil do Prahy s rozhodnutím studovat sochařství.  Po neúspěšném přijímacím řízení na Akademii výtvarných umění se dostal na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou do sochařského ateliéru prof. Wagnera. V roce 1950 ukončil své studium závěrečnou sochou Jana Husa, za kterou si vysloužil kritiku za nedostatečnou popisnost a absenci „té správné“ ideové nadstavby, přesto absolvoval především pro nepopíratelnou bravurní modelaci. V roce 1953 vstoupil do umělecké skupiny UB12, která mohla existovat v rámci Umělecké besedy.  Zde byl v úzkém kontaktu s přízněnými tvůrci, jako byl například malíř Václav Boštík, sochař Stanislav Kolíbal, grafička a kreslířka Adriena Šimotová, teoretik výtvarného umění Jiří Šetlík a především jeho žena sochařka Věra Janoušková. Skupina se, v atmosféře stále uvolněnějším prostředí kulturní politiky od konce 50. let, aktivně podílí na dekonstrukci Sorely a vytváření nových svobodných postupů navazující otevřeně na do té doby zatracovanou Československou avantgardu. Jeho slibně se vyvíjející kariéra sochaře pro veřejný prostor a veřejné budovy byla přerušena nastupující Normalizací. Janoušek totiž svůj občanský postoj dával veřejně najevo například také svým sousoším „Hrozba války“, které vytvořil pro Československý pavilon na světové výstavě v Ósace v roce 1970. Socha znázorňovala zástup apokalyptických militantních figur pochodujících s mířícími zbraněmi na Československý pavilon smětem od sousedního pavilonu Sovětského. Po té byly jeho návrhy vylučovány z veřejných soutěží, a tak až na vzácné výjimky mohl své monumentální realizace pro architekturu a krajinu pouze plánovat. V roce 1986 se zdálo, že se mu otevírají nové možnosti poté, co mu byla dovolena retrospektivní výstava v Malé galerii brněnského Stavoprojektu, ale těsně před zahájením byla cenzorsky zakázána. Vzápětí na to Vladimír Janoušek 8. 9. 1986 umírá.
Pavel Karous