Je možné dostat současné umění do veřejného prostoru jinou než ilegální cestou nebo dohodou se soukromým subjektem? Zapotřebí by bylo především znovu zavést jedno procento na umění z rozpočtu veřejné stavby, tak jak tomu bylo s o něco vyšším procentem v Československu do roku 1991. Podobná novela zákona se bude schvalovat na Slovensku, čímž se tam také rozhořel zápas o co možná nejtransparentnější postup při realizacích podporovaných na základě tohoto zákona. Patrná je tu snaha ustavovat odborné komise, aby o veřejných realizacích nemohli rozhodovat úředníci a politici. Až se na Slovensku tento stavební zákon stane platným, bude Česká republika posledním mezi sousedními státy, která tento zákon nebo jeho obdobu mít nebude! Metodiku podpory umisťování umění ve veřejném prostoru by přitom mohl náš stát nebo radnice měst převzít bezproblémově od západních států. Většina západoevropských států, amerických či australských měst, ale i některé africké státy k tomuto účelu používá urbanistickou kulturní politiku „jednoho procenta pro umění“.

Percent for art
Výtvarná kulturní politika Chicaga se velmi podobá systému jak je v západní Evropě, jen je omezena na prostor města. Úřad města Chicaga byl mezi prvními ve Spojených státech, který prosadil stavební vyhlášku Percent for art ve snaze dohonit evropský trend (první bylo město Philadelphia, které má vyhlášku již od roku 1959). Chicagské nařízení od roku 1978 ukládá věnovat z výstavby či rekonstrukce veřejných budov a veřejných prostranství s rozpočtem nad pět set tisíc dolarů 1,33 procenta ceny na originální umělecká díla či výtvarné projekty. Úřady tedy v rámci své urbanistické vize regulují stavební aktivity nejen hygienickými, dopravními, sociálními a dalšími omezeními, ale taktéž estetickými. Ani v americkém konzervativním diskursu by žádného kritika nenapadlo posuzovat tuto pravomoc jako levicovou úchylku či nepřiměřený vládní zásah do komerční sféry. Naopak se jím město pyšní a realizace využívá ke své propagaci a komerčnímu využití. Je samozřejmé, že na tyto umělecké projekty jsou vypisovány regulérní veřejné soutěže, stejně jako na architekturu samotnou. Vítězné umělecké projekty vybírá odborná komise složená z architekta realizované budovy, budoucího uživatele budovy a tří volených profesionálů v oblasti vizuální kultury (většinou kurátoři prestižních městských galerií), a ačkoli s úřady spolupracují, nepodléhají přímé vůli politiků, úředníků či samotné stavební firmy. Systém minimalizuje korupci tím, že profesionální členové výběrové komise jsou voleni výtvarnou obcí a ne jmenováni městským úřadem. Každý z komise musí také zveřejnit text o důvodu jím vybraného díla. Profesionálové v této oblasti dávají všanc své dobré jméno, kdyby nahrávali například autorům, které sami zastupují nebo podobný příklad střetu zájmu.  Rozhodnutí komise bývá velmi ostře sledováno odbornou veřejností a komentováno v mediích o výtvarné kultuře, ale i politice města. Díky této kulturní politice zdědilo město monumentální díla, jejichž autory jsou Pablo Picasso, Marc Chagall, Alexander Calder, Jean Dubuffet, Joan Miró, Sol LeWitt, Henry Moore, Isamu Noguchi, Richard Serra, Frank Stella, Louise Bourgeois, Anish Kapoor a mnoho dalších.

Pavel Karous

Anish Kapoor, Mračná brána, 2006, Chicago