Zájem dnešních sochařů není ovšem upřen jen k historickým postavám a příkladům. Před budovou Federálního shromáždění byla postavena nadživotní bronzová skupina Vincence Makovského, tvořená původně již pro EXPO 58. V alegorické skladbě ženy a muže postavených po stranách slunečního symbolu vyjádřila přesvědčení, že socialistický člověk otvírá novou epochu ve vývoji lidstva a že jeho umění se zabývá proměnou celé současné duchovní a hmotné kultury.
Tento obecný program má zvláštní význam pro pražské sochaře. Klade před ně nové požadavky, přesahující i dosavadní rámec monumentálního sochařství. Praha se v posledních letech prudce rozrůstá do podoby skutečného moderního velkoměsta. Kolem staršího jádra vznikají nová sídliště, často sama menší města. Rostou většinou na rovině, jako důsledek komplexního urbanistického řešení. V řadách jejich obyvatel, ale i plánovačů, sílí přání, aby tyto novotvary nebyly pouhými noclehárnami, ale aby v nich nový život nalézal všechny možnosti a dimenze přirozeného a tedy i kulturního rozvoje. K úplnému vybavení těchto velkých komplexů nestačí jen dobrá obchodní síť a dostatek technických služeb, nezbytným prvkem je i výtvarné umění dotvářející životní prostředí ideově a esteticky.
Objevuje se tak velmi naléhavě problém vztahu k architektuře, který byl vývojem od třicátých let značně odsunut do pozadí. Moderní technologie, bez níž je ovšem žádoucí tempo ve stavebnictví nemyslitelné, nedovoluje pracovat podle starých receptů.  Socha se dnes málokdy dostává přímo na architekturu, existuje spíše vedle architektury. I tak má však dobrou příležitost přispět ke zlidštění moderního prostředí.  Na řadě nových pražských sídlišť byly již podniknuty pokusy vytvořit harmonii mezi architekturou a plastikou, i když s různými výsledky. Ukázalo se, že plastika má řadu možností, sahajících od figury k abstraktním vzoru, od klasických sochařských materiálů k novým hmotám a jejich kombinacím, od pevného tvaru k poetické hře paprsků a vody ve fontánách.  Nové téma spolupráce mezi architektem a sochařem – při němž nejsou oba omezeni jen na drobné úpravy a osamocené stavby v cizorodé zástavbě, ale tvarují skutečný celek, prostor životního dění – otevírá nepochybně také novou epochu v dějinách pražského veřejného sochařství.
Petr Wittlich 1978