Nová Věčnost?

Po roce 1989 se otevírá dnes již 20tileté období vývoje mladé demokracie a výsledek její kulturní politiky. Na okraj kulturního spektra vystrčené umění ve veřejném prostoru se bohužel nenachází v dobrém stavu. Za vinu může být považována především ztráta jakékoli koncepce v této oblasti na pomezí výtvarného umění, architektury a urbanismu. To se stalo především v důsledku zániku "4% zákona" v architektuře, který ukládal věnovat jedno až čtyři procenta s celkového rozpočtu stavby na výtvarné řešení. Tento stavební zákon ovšem není vynálezem diktatury proletariátu a neměl by s ní být ani spojován. Zcela běžně podobný předpis s o něco nižším procentem funguje například ve většině velkých amerických městech.

 Zatímco na západě již zaostalá hesla „Volná ruka kapitálového trhu“ a „Maximální vytěžitelnost plochy“ se u nás staly novou, bohužel i na urbanismus aplikovanou mantrou našeho kapitalistického zřízení.

Tato krize umění ve veřejném prostoru má kořeny i v nedůvěře veřejnosti v exteriérové plastice jako k ideologickému nástroji. V neposlední řadě je na vině nejen mizivá finanční, ale i ideová podpora umění ve veřejném prostoru a kultury obecně ze strany vlády a magistrátů. Nahrává tomu celková společenská nálada, kdy je upřednostňován soukromý prostor na úkor prostoru veřejného (symbolem může být přeměna veřejně přístupného lesoparku v soukromé golfové hřiště). Naši současní představitelé totiž většinou chápou kulturu jako obtížnou senkruvnu, která jenom pohlcuje finanční zdroje, ale neuvědomují si, že investice do kultury přináší v dlouhodobém horizontu společnosti více než třeba těžký průmysl.  A tak budeme- li porovnávat minulý dvacetiletý režim s dvaceti lety toho současného a to pouze ve velmi úzkém ohledu „výtvarného umění ve veřejném prostoru“, s politováním zjistíme, že jsme drtivě prohráli!

Po revoluci v roce 1989 se situace výrazně změnila, umění sice nepodléhá žádné ideologicky podchycené komisi, ale zato neexistuje téměř žádná veřejná zakázka a tím méně výběrová soutěž. Bez tenderů nejsou tudíž ani žádní odborní komisaři (s ideou nebo bez ní), kteří by současné umění v ulicích našich měst prosadili. Chce-li výtvarník vstoupit do veřejného prostoru dnes, musí se uchýlit buď k ilegální intervenci, jako například umělec pracující pod pseudonymem Epos 257 svou "okupací veřejného prostoru" na Palackého náměstí, nebo mu nezbývá než získat finanční podporu u soukromé firmy, jako Jiří David u své stěhující se „Klíčové sochy“.


Epos 257, "50m2 veřejného prostoru", Palackého náměstí v Praze, 2010

Vzácnou výjimkou jsou pak např. aktivity společnosti Spacium, která se zaměřuje na obohacení, oživení a kultivaci veřejných městských prostranství v Liberci prostřednictvím osazovaní nových soch od současných umělců (viz. sochařsky pojednaná autobusová zastávka od Davida Černého). Podobně zodpovědně přistupuje ke svému městu současné vedení Galerie města Brna ve spolupráci s brněnským magistrátem, organizováním akce Sochy v ulicích. Tato přehlídka umění ve veřejných prostranstvích má za cíl rovněž vybrat vhodná díla pro stálé osazení.

Naopak příkladu nehodný je způsob osazování uměleckých objektů ve veřejném prostoru v Praze. Městské části Prahy totiž málokdy seberou odvahu k vypsání řádné sochařské soutěže, zato se rádi ujmou daru, a tak podle lidové moudrosti „darovanému koni na zuby nehleď„ postupně infiltrují hlavní město výtvory podprůměrných, ale produktivních figurativních sochařů, jako je Lea Vivot nebo Anna Chromy.

   
Lea Vivot, Lavička neřesti, před budovou Business Centra Sazka,
Anna Chromy, Plášť svědomí, před Stavovským divadlem
Vladimír Preclík, Pomník Druhému odboji, Klárov

Připomeňme také časté osazování soch od příslušníků generace dávno za tvůrčím zenitem, jako například plastiky Olbrama Zoubka pro exteriér Komerční Banky ve Spálené ulici nebo v roce 2008 umístěný pomník Druhému odboji od Vladimíra Preclíka v prestižním prostoru na Klárově či instalování bronzového pomníku Tarase Ševčenka na Náměstí Kinských. Kontroverzní bývalý starosta Prahy 5 Jančík nedávno svévolně osadil socrealisticky a špatně namodelovanou sochu básníka Ševčenka, který v Čechách nikdy nebyl, aby si získal podporu ukrajinské loby. Podobnou nevoli u odborné veřejnosti způsobuje plánovaná protekční instalace kýčovité plastiky Michaela Jacksona ve veřejném parku na Letenské pláni, za kterou stojí tentokrát jiný politik s nedobrou pověstí Pavel Bém. Návštěvníci Prahy se tak mohou těšit na novou sochu blízko místa bývalého Stalinova pomníku, tenkrát možná s nápisem „s poděkováním všeho pracujícího lidu Čech a Moravy Velkému Kormidelníkovi Popu a vyjádření věčné loajality kultuře MTV“.

 
ideový návrh pomníku Michaela Jacksona na Letné

"současný" pomník Tarase Ševčenka na Náměstí Kinských

za Vetřelce a volavky Pavel Karous 2011